Deutsch English Français

Když jsem jako dítě jezdila do Ostrova na prázdniny, v řece Blanici bylo tolik vody, že ani dospělí na mnoha místech nestačili [1]. Řeka byla plna ryb, a často jsme měli k večeři bělice, vokouny, štiky a někdy i úhoře. Pro mé prastrýce Antona, Bohouše, Karla a Johana bylo rybaření zábavou i užitkem. Jako děti jsme chodili s Andělkou do lesa na houby, maliny, ostružiny a jahody. To bylo obohacení našeho jídelníčku. Ještě si pamatuji, že v potůčku cestou k lesu byli raci. Byla jsem jednou s Karlem je chytat, ale protože mi připadali oškliví, po druhé jsem nešla. Moji prastrýci byli velice podnikaví, jezdili na kole, plavali a hráli volejbal. Pamatuji si, jaké měli vozíčky, s kterými jezdili do lesa na dříví. Tenkrát se vařilo na kamnech, kde se topilo dřívím. Bylo to krásné teplo, které vyhřívalo nejen kuchyň, ale i další místnosti. Proto byl les tak čistý a uklizený, zbavený všech větviček a šišek. Píši to proto, že nyní na sklonku mého života a po mnoha letech, kdy jsem v Ostrově nebyla, jsou moje vzpomínky tak jasné.

Potkávám v duchu na známých místech a cestách ty lidi dávno mrtvé, jako by to nebyly desítky let, co zemřeli. Naší prastrýci a dědové, kteří se v Ostrově narodili, byli to: Franz, Anton, Karel, Bohouš, Johan a Josef. Vidím je jako dnes s kartami, nebo s knihou v ruce, nebo si jen společně povídat. A jejich děti: Můj dědeček Franz měl Marii, Táňu, Otilii, Růženu, Františka a Karla (všech miláček, pro jeho krásný vzhled a šarm) [2]. Antonova dcera byla Andělka (trochu anděla připomínala, svou mírnou povahou a jemným vzhledem). Bohoušovi děti byli Anička a Ruda. Johanovi děti byli Mařka a Jenda. Karlova dcera byla Lidka (kterou jsem měla tak ráda, pro její laskavost a smích). Všichni byli rádi pohromadě, radovali se ze života a udržovali dobrou náladu. Hráli jsme společně divadlo, chodili v průvodu péci pod skálami buřty, nebo jsme tancovali s hudbou z gramofonu, mladí, staří a děti. Byla tenkrát v Ostrově pohoda. Možná, že si mé vzpomínky trochu přikrašluji a vidím jen hezké. Strýcové neměli velké příjmy, proto se žilo skromně, ale spokojeně. Hlavně co dům dal, zahrada, les a řeka. Moje matka Ostrov milovala, proto jsme na prázdniny jezdili jen sem.

Byla velice zaměstnaná, proto mne nechávala celý týden u tet, nebo se služkami a sama přijížděla na neděle. Někdy si brala volno a zůstávala celý týden. Byla vždy elegantní, měla krásné šaty a voněla francouzským parfémem. Mému životu byla vzdálená. V Ostrově hrávala vášnivě karty s mými prastrýci. Tak jsem ji moc neviděla. (Zvláštní je, že vášeň ke kartám jsem z cele rodiny zdědila jen já.). Až potom, když se provdala za svého druhého manžela JUDr. Vokouna (který byl vzácný člověk a moji matku bezmezně miloval), se trochu uklidnila a také my dvě jsme si byli bližší.

Moje matka měla k Ostrovu zvláštní vztah, protože se zde narodila jako nejstarší dcera Františka a Františky Mančalových. Kolem roku 1900 zde měli hospodářství, hospodu a krám. Moje matka, již jako dítě měla na starost krám. Do školy chodila nejprve do Velíše a do měšťanské školy každý den do Vlašimi pešky. Často mi vyprávěla, jak se hrozně bála, hlavně na podzim a v zimě, když ráno a večer byla tma. Byla jediná z celého Ostrova, kterou rodiče posílali do školy do Vlašimi 7 km tam a 7 km zpět.

V 15 letech ji rodiče dali do Vídně k strýci, kde se vyučila modistkou. Přečkala tam první světovou válku, se všemi hrůzami, zimou a hladem. Po návratu do Čech se stala úspěšnou podnikatelkou. Češi si přáli České obchody a Vídeňskou eleganci, a tyto požadavky moje matka splňovala. Její největší přání, mít v milovaném Ostrově nějaký vlastní dům se ji nesplnilo. V dobách, kdy měla peněžní prostředky na zakoupení, ji nikdo v celém Ostrově neprodal kousek půdy. Bylo to celoživotní zklamání. Jak děti dorůstali a domy strýců se plnili, byla nucena se stěhovat na různá místa, někdy i nepohodlná, ale Ostrova se nevzdala. Celá léta se starala s Pepou [3] o prázdninách o našeho syna Michala, který jako já před ním, trávil své dětské prázdniny v Ostrově. Na jaře a na podzim, jsme často jezdili k Beaufortovům [4] na Zbraslav, kde byla moje nejmilovanější teta Otilie.

Často na moji matku myslím, jakou by měla radost, že já a Miloš v Ostrově máme dům s vyhlídkou na Blaník [5]. Je to kousek jejího splněného přání a dělala jsem to hodně pro vzpomínku na ni. Vidím ji a Pepu, tak jako ostatní mrtvé, v jejich dobrých letech, když byli krásní a plni života. A je mi bez nich v Ostrově smutno.

Marcela Bořkovcová, 2001

Životopis Předkové Hlavní stránka